Adam Kašpar, "Archiv lesa 2.0"

8. 2. 2023 – 25. 2. 2023

Držte pospolu
učte se květinám
jděte nalehko.

Gary Snyder

Ten příběh je notoricky známý. Mladý námořník z anglického Yorku se vydává na osudovou plavbu, která jej nakonec přivádí až na neobydlený ostrov, kde je vinou ztroskotání lodi nucen řadu let přebývat a bojovat o svůj život i svou duši. Aby uspěl, musí se plně spolehnout na sílu své „civilizovanosti“, kterou postupně projektuje i do okolního „divokého“ světa. Tak jako Bůh vytvořil člověka ke svému obrazu, tak i člověk Robinson musí k obrazu svému (a tedy Božímu) přetvářet onu pustinu. A tak se postupně ostrov, jeho podoba, funkce, symbolika, rostlinní, zvířecí a nakonec i „lidští“ obyvatelé začínají měnit podle pravidel, jaká jim dle své dosavadní zkušenosti vtiskává nový vládce.
Je to ikonický příběh západní modernity, která se v době, kdy jej Daniel Defoe napsal, postupně stávala vůdčí duchovní silou naší části světa. Je to příběh lidské důvtipnosti a vynalézavosti, oslava lidského intelektu, který svou silou dokáže proměňovat celé kontinenty. Robinsonův příběh je zhmotněním dávného snu o vládě člověka nad přírodou a, bohužel, i o vládě člověka nad jinými lidmi. Stal se z něj jeden ze zakladatelských mýtů moderní západní civilizace, jehož otisky, pozitivní i negativní, vidíme dodnes na každém kroku.
V roce 1967 přetváří Robinsonův příběh pozoruhodným způsobem francouzský spisovatel Michel Tournier. Hlavním hrdinou, už podle titulu knihy, se zde stává Robinsonův druh Pátek, který postupně přivádí svého přítele ze strany civilizace na stranu divočiny. Nedělá to však nějakým promyšleným, „intelektuálním“ způsobem, nepokouší se Robinsona přesvědčovat o výhodách divokého života, jako to v opačném případě dělal Robinson ve vyprávění Daniela Defoa. Pátek je v Tournierově podání jen jakýmsi vyslancem Světa, jednou z podob Všehomíra, která činí, co činit musí, stejně jako vítr, skály moře, hvězdy, stromy či zvířata na ostrově. Pátek je součástí světa, který je dokonale jednolitý (ale nikoliv jednotvárný), světa, ve kterém všechny jeho podoby, komunikující a přetvářející se navzájem mezi sebou, jsou stále pospolu v jakémsi prvotním, soudržném tvaru. Je mocností věčnosti vzdorující mocnostem času.
***
Cesty imaginace malíře Adama Kašpara, mnohými považované za přísně vědecky objektivní, jsou vedeny silami, které sídlí v našich tělech a smyslech, silami, jejichž produktem jsou spíše bohové a hrdinové než logikou podepřené tabulky a vzorce. Odpovídá tomu mimo jiné i topografie Adamova malířského putování, která je vystavěna zcela v souladu s jakousi obecnou archetypologickou topografií světa. Ta je tradičně orientována ve vertikálním směru, jako Axis mundi, symbolická osa spojující tři základní sféry Kosmu – nebe, zemi a podsvětí. A v tomto schématu nacházíme i tři základní oblasti Adamova malířského zájmu – astronomií zkoumanou a uranickými božstvy obývanou Oblohu, geologií popsané a chtonickými božstvy ovládané Podsvětí a Zemi, věčné bojiště, obhospodařované od věků bytostí zvanou Člověk. Všechny tři sféry jsou pro správné fungování světa nezbytné, každá představuje jiný aspekt jeho podstaty, jedna bez druhé (a bez třetí) by se zhroutily, svět by přestal fungovat.

Přesto však je jejich postavení odlišné. Nebe a podsvětí jsou sférami čistého božství. K jejich základním kvalitám patří nezměrnost a neohraničenost vyplývající z jejich obtížné přístupnosti lidským smyslům. Koneckonců i současná věda se v těchto prostorách pohybuje spíše pomocí modelů a představ než skrze bezprostřední zkušenost. U země je situace poněkud jiná. Země je světem, do něhož jsme jako lidé cele vnořeni, světem, který zakoušíme v celé šíři jeho projevů. Obloha a podzemí, jakkoli jsou také naprosto integrální součástí naší zkušenosti, se nám vyjevují jen na určitých místech a v určitých časech a vždy jen jakoby náznakem. Země je s námi stále, je intimním centrem Bytí, naším nejvlastnějším Světem a Domovem.

Půjdeme-li ještě o krok dále a pokusíme-li se popsat jakousi ideální podobu Země, tentokrát už s ohledem na zcela konkrétní životní situaci člověka obývajícího vnitrozemskou Evropu, nemůže před námi vyvstat jiný obraz, než obraz krajiny hustě pokryté lesem. Les je krajinným typem, který byl po tisíce let přirozeným životním prostorem většiny našich předků, krajinou, která je základním ekosystémem naší imaginace. Pro Středoevropany je les zhmotněním oné archetypální Země.

Právě v tomto symbolickém kontextu je třeba chápat Adama Kašpara jako malíře Země, malíře Lesa a malíře Středu. Les je v nejvlastnějším smyslu slova centrální součástí jeho díla, součástí, okolo které je budován celý Adamův malířský vesmír. Rodí-li se v tradičních představách Kosmos ze svého středu, pak malování lesa umisťuje Adama právě do tohoto symbolického středu, do místa mezi Nebem a Podzemím, místa, kterým prochází ona Osa světa, jejíž okolí vymezuje prostor veškerého smysluplného Bytí. Každá tradiční kultura svůj životní prostor budovala okolo takového pomyslného středu, do kterého pak umístila imago mundi, symbolický obraz Světa. A pokouší-li se vytýčit svůj životní prostor i malíř, pak je přirozené, že právě on do jeho středu umisťuje své plátno, imago mundi par excellence.
***
Adamovu „lesní“ tvorbu rámují tři základní okruhy představ, které si s lesem v naší kulturní imaginaci spojujeme. Prostřednictvím těchto okruhů si Adam pokládá jak důležité otázky estetického charakteru, tak se s jejich pomocí pokouší vyrovnat s obecnějšími problémy, které se týkají vztahu mezi člověkem a prostředím, které jej obklopuje. Shodou okolností jsou tyto okruhy pevně spojeny se třemi osobnostmi, které k lesu před lety přitáhnuly Adamovu pozornost a iniciovaly jeho zájem o něj.

Prostřednictvím díla Josefa Váchala se v Kašparově tvorbě zhmotňuje starý a tajemný svět, oživovaný silami, které bychom dnes nejspíše zařadili do hájemství pohádek. Adam však nezapomíná na to, že ještě před nemnoha desetiletími byl tento mýtický svět pevnou součástí imaginace střední Evropy a čím byly její krajiny odlehlejší, tím déle se zde tyto představy podílely na formování žitého světa jejích obyvatel. Váchal, a to nejen jako malíř, ale také jako básník a člověk, je pro Kašpara nejživějším zdrojem této pradávné poetiky tajemna. Poetiky, která z lesa činí místo kdesi na rozhraní mezi světem lidí a světem bytostí, jejichž podobu a poslaní si můžeme představovat jen s největším vypětím naší živoucí imaginace. Neméně důležitá je pro něj i Váchalova mystická cesta, kterou se pokoušel „napřímo“ se zdrojem tohoto tajemna, této všeprostupující životní síly, propojit.

Další, s předchozím obrazem úzce provázanou představou, je obraz lesa coby chrámu, jakési přírodní katedrály. Promýšlel ji koneckonců i jeden z Adamových oblíbenců, anglický spisovatel a filozof John Ruskin, který, jako ostatně mnoho jiných, poukázal na spojitosti mezi architekturou gotické katedrály a „architekturou“ vzrostlého lesa. Tímto srovnáním si navíc Adam klade i důležité otázky pátrající po vztahu mezi přírodním a lidským, přírodou a civilizací. Obrazem lesa jakožto chrámu, posvátného prostoru i místa intimní kontemplace se pak odkazuje k další výrazné osobnosti českého výtvarného umění, k největšímu krajináři 19. století Juliu Mařákovi. Z Mařákova realismu pak v mnoha ohledech čerpá i pro svůj vlastní malířský rukopis.

Třetím zásadním inspiračním zdrojem je Adamovi fotograf a přední znalec nejen českých pralesů Rudolf Janda. Jeho knihu Prales V Beskydách z roku 1943 bychom bez přehánění mohli zařadit k zakladatelským dílům české krajinářské fotografie. Adamovu pozornost však k Jandovi přitáhnul především jeho systematický přístup ke studiu pralesa, jeho citlivé pozorování lesa jakožto ekosystému, který se vyvíjí v čase i v prostoru, a který žije od nejmenší půdní částice až k vrcholku mnohasetleté jedle. Na Jandu pak bezprostředně navazuje i Adamův „hlavní“ lesní cyklus nazvaný Archiv lesa, ve kterém se, jak je to koneckonců pro každý archiv typické, systematicky věnuje malířské dokumentaci přirozených lesů mnoha míst Evropy.

„Lesní“ obraznost Adama Kašpara má tedy svůj původ nikoli ve specifických a vyhraněných, natožpak striktně vědeckých zdrojích, ale v rozmanitých inspiracích, které procházejí napříč složitým polem lidského vědění a představ o světě. Nic není třeba apriori vyřazovat ze sfér jeho zájmu. Vše, věda, mytologie i mystika, se totiž podílí na utváření smyslu ve světě, který je Adamovi vlastní.
***
Malování v krajině, v plenéru, není pro Adama Kašpara jen jakýmsi romantickým anachronismem, bláhovou hrou na malíře ze starých časů. Pracovat v přírodě pro něj v první řadě znamená propojit své tělo s Tělem přírody. Cítit na tváři její dech, laskat se s jejími údy, ve zcela tělesném významu naladit své smysly na smysly jiného-než-lidského světa, jak to poeticky popisuje David Abram, které však nejsou o nic méně reálné a hmatatelné, a které, stejně jako smysly lidské, pomáhají sdělovat celou škálu informací a představ o světě, jež nás obklopuje. Jde mu o to přinést své Já do prostoru, kde jej bez zprostředkování tomuto jinému-než-lidskému vystaví, a pozorovat, co z tohoto setkání vzejde. Je koneckonců možné, že toto pozorování je zcela vzájemné, že Adam vstupuje do lesa, stejně jako les do Adama, že vnitřní a vnější prostor zde ztrácí své kontury a vzájemně se, podobně jako na jeho obrazech, prostupují. Od toho je už jen krok k uvědomění si, že i les je pro Adama jen částí celku, jen jednou ze součástí velkého obrazu Světa.

V jednom z nejkrásnějších obrazů zmíněné Tournierovy knihy se Robinson pokouší vyšplhat na vrcholek obrovské araukárie, aby odtamtud pozoroval východ Slunce. Jeho výstup z temnoty noční země ke světlu denní oblohy se v průběhu několika okamžiků mění ve vzrušující metamorfózu celé jeho osobnosti. Proměnu, při které si uvědomí své nevyhnutelné spojení se Světem, všemi jeho částmi, každou jeho podobou. „List je plícemi stromu, strom sám je plícemi a vítr jeho dechem,“ uvažuje Robinson. A Michel Tournier jej doplňuje: „Snil o svých vlastních plících, které by se rozprostíraly mimo něj, o keři purpurového masa, o živém korálovém křovisku s růžovými membránami, o sliznatých houbách… Mával by ve větru tou křehkou bujností, kyticí masitých květů, a kanálkem kmene nasáklého rudou krví by k němu pronikala purpurová radost…“

Adam Kašpar není vnějším pozorovatelem Lesa. Je potokem, stromem, kamenem i větrem, je drobným chvostoskokem i majestátním orlem, který se vznáší nad krajinou. Adam není návštěvníkem lesa, je jeho přirozeným obyvatelem, jeho součástí. Ostatně stejně jako my všichni. Jen si to možná lépe uvědomuje.

Pavel Dvořák