Petr Řehoř "Fragmenty"

10. 10. 2018 – 28. 10. 2018

Pokus o komunikaci bez slov a společného jazyka.

Komunikace, pokus o ní, patří k základním vlastnostem a úkolům výtvarného umění. Ptám se však jak umění komunikuje a kdo určuje její zásady? Tahle otázka mě neustále pronásleduje. Někdy zůstává v pozadí, nakonec ale vždy vypluje znovu na povrch. Tvrdí se, že výtvarné umění vyjadřuje zkušenosti, které nemůžeme vyjádřit slovy – zkušenosti beze slov. Možná, ale pouze v případě, že se nechceme podělit o naší zkušenost s nikým dalším. V případě, že se o zkušenost podělit chceme, musíme se potom vyjádřit slovně i bezeslovné zkušenosti. Výtvarné umění má svůj vlastní jazyk jehož významy, symboly a kódování bývá pro diváka často těžko srozumitelné.
Toto je jeden z mnoha důvodů, které dávají rozhodující slovo dalším aktérům trhu s uměním při definování toho co je vysoce hodnotné a kvalitní umění. Co je vlastně obsahem těchto formulací zůstává ve všeobecné rovině zamlženo. Proto považuji slova za prostředek, který spojuje teoretické a vizuální aspekty různých definicí umění. Obsah umění je proto pro mne důležitý nejenom po stránce emocionální ale také po stránce intelektuální.

Tělo písmen.

Na začátku devadesátých let jsem šel po Helsinské ulici Aleksanderin katu a viděl jak z budov ještě včera bohatých bankovních domů sundávali světelné reklamy. Bankovní krize byla v plném proudu a zkrachovalé banky nezachránily ani peníze daňových poplatníků. Zeptal jsem se kam ta písmena odvážejí; odpověděli, že na skládku. Požádal jsem jestli bych je nemohl dostat? Po jednaní s majitelem firmy jsem si písmena odvezl do atelieru. Zajímalo mě jak je možné, že loga, dříve tak mocných bank se můžou obratem proměnit ve šrot. Jaký byl jejich život?
Začal jsem s písmeny pracovat, spočítal jsem je a začal z nich skládat nová slova a významy. Tato písmena se pro mne stala nositeli skrytých významů pomalu odhalující svá tajemství. Začal jsem z nich sestavovat objekty, pomalovával jsem je, fotografoval a maloval obrazy s jejich tématikou. Staly se z nich symboly moci, která se vytratí ve chvilce.

V tu dobu jsem již četl traktát L. Wittgensteina Tractatus logico-philosophicus. Četl jsem ho jak ve finštine, tak v češtině. Zaujala mě Wittgensteinova nesmírná energie, fanatické odhodlání dobrat se pravdy o vztahu jazyka a světa. Byl to titánský boj sama se sebou a s vlastními pochybnostmi, ze kterých se Wittgenstein nevysvobodil do konce svého života.
Mne ale více než logika jeho definicí zajímala možnost vizualizace jazyka, který se zdál nepohnutelným jako skála. Zvolil jsem si tu část traktátu, která se věnuje definici obrazu, použil jsem anglický překlad, chtěl jsem ty věty "namalovat". Začal jsem tím, že jsem si připravil pásy průhledné folie na které jsem tyto definice namaloval ❨opsal❩ bílou a černou barvou, jednu po druhé. Barvu jsem volil podle toho, jak na mě působil sám text. Tyto pruhy jsem potom libovolně překládal přes sebe až vznikly záhyby a různorodé vizuální kombinace, jakýsi překlad slov do vizuálního významu a estetiky, bez nároků na prvoplánový filosofický obsah. Tyto pásy jsem zatížil sklem a fotografoval z nadhledu. Tak vznikly dvojrozměrné obrazy, které jsem se rozhodl přenést na plátno. Nechtěl jsem vytvářet pouhé kopie kopií. Mým cílem je vytvořit plnohodnotnou malbu. Výstavu jsem pojmenoval ‟Fragmenty‟, fragmenty, které se skládají  do nového významu a měly by divákovi přinášet nejenom vizuální, ale také intelektuální požitek.

Petr Řehoř