Luděk Jirousek, "Přírodovědcovy vizuální symfonie & jiné obrazy"

4. 4. 2018 – 22. 4. 2018

Motto: Hudba se neomezuje jen na svět zvuku. Existuje i hudba vizuálního světa.

Tu zcela originálně na plátnech neobvyklých formátů komponoval přírodovědec zabývající se výzkumem činnosti štítné žlázy,
RNDr. Luděk Jirousek (1925 ve Zlíně—1999 v Tewksbury, Massachusetts, USA).

Luděk kreslil zručně od tří let a toužil stát se malířem, avšak pro jeho otce byla tato profese nepřijatelná. Malířskému nadání se Luděk mohl plně věnovat až v důchodu, nicméně v průběhu let kreslil i maloval, kdykoli mu to jeho náročné povolání dovolilo. Své obrazy podpisoval pouze křestním jménem.

V pětapadesáti letech přežil těžké krvácivé onemocnění způsobené virem ebola.
Ještě za pobytu v nemocnici se mu poslech klasické hudby – pro něj odjakživa jediné poslouchatelné – stal přímo posedlostí. Při poslechu skladby Aarona Coplanda Apalačské jaro, tehdy pro něj díla neznámého, Luďka napadlo, že prostor mezi barvou
a zvukem, tedy mezi malbou a hudbou, musí být přemostěn nějakými abstraktními motivy, protože to je kategorie oběma oblastem společná
.“
Druhou jeho obsesí v průběhu dlouhé rekonvalescence a následně po ní bylo téměř neustálé čmárání rozmanitých tvarů a ornamentů, jež ve výsledné podobě nazýval čmároxy, poněvadž tyto – samovolně a až bezmyšlenkovitě vytvářené – abstraktní kresbičky všelijak rozvíjel na kopírce značky Xerox. A pokud zrovna u sebe či před sebou neměl papír a tužku, čmáral si, třeba i v chůzi, ukazováčkem do vzduchu, skoro jako by dirigoval nějaké hudební těleso, přičemž paži mohl mít volně svěšenou.

                                                                         Z úvah malířových, tedy úvod do problematiky
Skladby obrazné hudby nebo výskyt hudebních témat v obrazech se v dějinách umění vyskytují poměrně často.
Povšimněme si Musorgského skladby „Obrázky z výstavy“, Mondrianova „Boogie-woogie“, všech těch barokních andílků s trumpetami nebo kubistických zátiší s kytarou. Existují též hudební obrazy moře (Debussy), řeky (Smetanova „Vltava“), bouře (Beethovenova „Pastorální symfonie“) nebo zpodobnění ročních období, počasí, ptáků či kolovratu a podobně (Vivaldi, Haydn, Dvořák, Wagner). Také jsou dobře známy početné obrazy hudebních nástrojů a hudebníků či celých kapel, ať už na plátně nebo v sochařském provedení. Už Rabelais napočítal více než tisíc příkladů, ale žádný z nich není vizuální hudbou! Vizuální hudba jako hudba sama musí být abstraktní a nefigurativní, určitým způsobem umělecky pojatá, ornamentální, ale ne symetrická, složená z jakýchsi vizuálních „notových“ prvků. Nepředstavuje určitou věc, ale dovoluje představivosti, aby se rozlétla. Zřejmě proto pokusy
o vytvoření vizuální hudby mohly začít až po vzniku abstraktního malířství
. Pokud by se bylo něco takového objevilo dříve, s největší pravděpodobností by to nebylo pochopeno a přijato.

Mnoho moderních malířů se o to pokoušelo. Problémy byly impozantní. Je třeba uvést Kupkovu „Barevnou fugu“ a zmínit se
o orfistech a futuristech. Skladatel Schoenberg se snažil malovat a malíř Kokoschka komponovat. Je možno jmenovat bezpočet dalších od Kandinského po Motherwella. Největší problém tkví v tom, že hudba plyne v čase, ale malba nebo ornament jsou statické. Futuristé a kinetisté si tohoto problému byli nejvíce vědomi, avšak úsilí slavných italských futuristů, jako byli Boccione, Carra, Bella, Gino Severini a další, jak uvést pohyb na plátno, nepřineslo uspokojivé výsledky. Obdobně tomu je s dynamickými malbami Vasarelyho nebo rytmickými kompozicemi Mondrianovými. Duchampův slavný obraz „Nahá žena kráčející se schodů“ byl rozezlenými kritiky přirovnán k výbuchu v továrně na výrobu šindelů.
Vynález filmu vyřešil vztah mezi obrazem a hudbou, ale filmaři se spíše věnují sdělování příběhu. Propojují obraz s příběhem, nikoli s hudbou a nevěnují se vztahu obrazu a hudby. Nevyužívají skutečnost, že plynutí času, pro hudbu tak nezbytné, je obsaženo
v samé podstatě filmu. Zřejmě až na jedinou výjimku, jíž je Disneyův film „Fantasie“ natočený na Bachovu skladbu „Tokáta a fuga d-moll“, nevkročil film do říše abstraktního umění, a tudíž přišel o možnost vstoupit do země vizuální hudby.

                                                                                                      Vizuální symfonie
Ve svých kompozicích se Luděk snažil uplatňovat dva základní principy, které nalezl v prostoru vizuální hudby. „Prvním je užití abstraktního grafického motivu podobně jako provedení několika taktů krátkého hudebního tématu. Následně takovéto téma rozvíjím variacemi v barvě a tvaru; obrácením, opakováním a malými obměnami, a vytvářím jeden ´hlas´“. (…) Druhý princip vizuální hudby se týká zdánlivě nemožného úkolu.“ Nemožným úkolem bylo zachycení plynutí času v obraze tak, jako je tomu v hudebním díle. „Nemožného, protože rozměr času je ztracen, jakmile jsou čmároxy namalovány na plátno v jakkoli pohledné kompozici nebo koláži. Ačkoliv obraz viditelně existuje v čase, čmároxy na plátně mohou být vnímány v čase, jen pokud jsou uspořádány jako lineární sekvence vizuálních vjemů. …
Toto všechno přivedlo Luďka ke zhotovení speciálního formátu: úzkého aznačně dlouhého, které pojmenoval „´nudle´, aby oko bylo přinuceno k pohybu dopředu (nebo nazpět), v zásadě podél určité linie“, a tu tvoří dlouhá horizontální osa určeného formátu. „Vynucený lineární pohyb oka dovoluje divákovi vnímat jednotlivé čmároxy jako sekvenci, čímž se vytvoří vjem plynutí času na plátně.“

                                                                                            Proč se výstava koná v Galerii Nová síň
Hned za zdí této galerie založené již v roce 1934 byla v roce 1957 přidělena část areálu zrušeného kláštera řádu sester voršilek Výzkumnému ústavu endokrinologickému vzniklému z původní Sociálně-zdravotnické poradny pro choroby žláz s vnitřní sekrecí, kde se profesní biochemik Jirousek kontinuálně od svého absolutoria věnoval výzkumu rozmanitých látek, které mají významný vliv – pozitivní i negativní – na činnost štítné žlázy.
Uspořádání výstavy právě zde má svou symboliku, již násobí to, že sem, do Nové síně, na přelomu 50. a 60. let minulého století na pozoruhodné výstavy vodíval svoji malou dceru Zuzanu, nyní pořadatelku a kurátorku této výstavy.

                                                                                                                                                                                               Zuzana Vanišová-Jirousková

Obrazy prezentované na této webové stránce představují autorovu starší tvorbu. Vizuální symfonie jsou vzhledem ke svým atypickým rozměrům těžko publikovatelné.

® foto Jaroslav Kučera