Jan Petrov, "Family Re-Construct"

4. 9. 2019 – 15. 9. 2019

Každý otisk je stvořen do originálu.
Jiří Lindovský, O grafice, 1994

Když o rodinné podobnosti hovořil Ludwig Wittgenstein, bylo to v souvislosti s hrou – stejně jako mezi jednotlivými členy rodiny, také mezi hrami existuje spříznění. Na totožnou esenci by se odvážil sázet málokdo, na to, že šachy i piškvorky cosi sdílejí, ale každý. Rodinná podobnost je podstatou vší naší existence, její minulosti, přítomnosti i budoucnosti – s vědomím toho, že každý otisk, každá kopie, je zároveň vždy originálem. Přes veškerou její přirozenost jsme však i pro ni vytvořili svého druhu hru. Říkáme jí legislativní systém. Podobnost nosů, rtů či očí totiž sice predikuje vnitřní souvislost, ne vždy však dostatečně zjevnou. Navíc, odhaluje se na povrchu – a tomu není nikdy radno věřit. Toto je lidský paradox. V jeho svorníku se nyní, dík Janovi, nacházíme. Hyperrealismus, radikálně realistická malba, jíž pro jeho vyjádření volí, je krom podobnosti právě a především o hře. Jako jediný z realismů totiž o sobě ví, že takový je. Jeho sebe-reflexivnost přitom není náhodná, ukazuje smutnou skutečnost dneška – všechno víme, všechno už tady bylo, nic nás nemůže překvapit, pravdě, esenci, podstatě jsme však zároveň nikdy nebyli vzdálenější. Vyjadřuje ovšem také naivismus každého jednotlivého pohledu – a sice že tak, jak vidíme, musíme i žít, každý sám a po svém, vždy nově, vždy napoprvé. Povrch je svébytným místem a je potřeba mu věnovat pozornost. Budeme-li mít štěstí, to, co je původní a nač všichni apelujeme, v co doufáme, se stane skutečným – ukáže se to a my to rozpoznáme.

Lidský svět je světem paradoxu – na straně jedné podobnost a spříznění, na té druhé potřeba je narušit, popřít, znevážit.  Za vším je hledání zdroje, původnosti či esence věci. Právě na to ve svých Filosofických zkoumáních naráží také Ludwig Wittgenstein, když píše: „Nemohu přijít na lepší obrat, který by charakterizoval tyto podobnosti, než rodové podobnosti; protože různé podobnosti členů jedné rodiny – stavba, rysy, barva očí, chůze, temperament atd. atp. – se překrývají a kříží stejným způsobem.“ S dodatkem: „A říkám proto: hry tvoří rodinu.“ (§67) Dvojznačnost, jíž tento obrat implikuje, je nesmírně přitažlivá, protože poukazuje na obojí – krom toho primárního, tj. hledání esence, na to, že povrch je místem, v němž se esence odhaluje, a že teprve hra z celé věci činí součást lidského světa.

Podobnost nás, tak jako hra, také přirozeně vede dějinami dvacátého století a moderní filosofie, přičemž to byl právě Wittgenstein, kdo změnil perspektivu obou. Naši pozornost totiž upřel k tomu, jak tento svět operuje, jak funguje, jak se věc vztahuje ke svému okolí, jakou roli v něm hraje, jak v jeho rámci vypadá – tj. je popisována. Napětí mezi tím, co je uvnitř, a tím, co toto uvnitř vyjadřuje, je přitom principem jakékoli „rodiny“, té lidské, věcí i pojmů. Podobnost rysů, vlastností a pravidel také není ničím jiným, než výrazem genetického spříznění, jež vytváří neznatelné vazby a sítě jdoucí napříč organismy, kontexty i historickými epochami. Fascinující okolnost, a sice že to, co je z podstaty replikované a replikující zároveň vždy vytváří originál, je projevem téhož latentně přítomného – původnosti.

Jakým způsobem s tímto konvenuje Janova radikálně realistická malba? Hyperrealismus jako jediný ze všech realismů o sobě ví, že takový je – a jakoby tedy přímo predikoval pohyb v teoretické rovině, která krom reflexe referentu, vyžaduje také reflexi sebe sama jako svébytné hry, nejen vizuálního jazyka, ale také způsobu přemyšlení. Hyperrealismus přitom před vnějším necouvá, naopak – chápe jej jako vstup do bran niterného. Hledat rodinu ve rtech, v křivce nosu, v tvaru brady, není nikdy ničím novým, a přesto to takové dy je. Právě toto, skutečnost, že v sobě přirozeně pojímá protikladné instance odstupu a ztotožnění, také hyperrealismus činí bytostně současným, tj.univerzálně lidským. Odpovídá totiž nejistotě našeho aktuálního stavu, jeho přechodnosti. Víme „všechno“, dobře to známe – a přesto musíme život prožít, to znamená prožít jej napoprvé.

Rodinná podobnost je ve shodné míře uklidňující i frustrující – nabízí jistotu řádu, také ale dusí. Ukazuje navíc, že bez ohledu na přijatá pravidla, na systém, který jsme zvolili a který ctíme, jsou jisté věci mimo naši kontrolu. Rodina se může bortit, může se rozpadat, nikdy ale nezmizí.

Barbora Kundračíková
Kurátor výstavy Petr Hájek

Výstavu realizuje The Chemistry Gallery, www.thechemistry.cz